Výlet do Tullnu aneb několikero postřehů z malé záchranné akce...
. .. jejímž cílem byla obnova duševní síly zdravotníkovy (kterýžto nikdy neměl a ani nikdy více nebude chovati psa).
Ačkoli se cítím býti mužem, jsem sestra. Zdravotní sestra. Před několika málo měsíci jsem se jal příležitosti a vykonávám malou, bezvýznamnou funkci staniční sestry. Takové holky pro všechno a pro všechny, na oddělení zaměřeném na intenzivní medicínu. K tomu ještě pracuji na jiném oddělení podobné kategorie obtížnosti, ale jako řadová, nikoli řádová, sestra. Díky tomu jsem se dopracoval k nasazení cca 230 – 250 hodin měsíčně, když se nic neděje. Při krizových situacích i trošičku více. Občas.
Má kolegyně, zaujatá to chovatelka dvou pěkných psů, zneužila mé afinity k cestování a k Rakousku (kde jsem dříve služebně působil). De facto mi naordinovala ozdravný výlet na výstavu do Tullnu jako oživení z prvotních příznaků syndromu vyhoření. Pro neznalé této terminologie doplňuji, že syndrom vyhoření je souhrn mnoha příznaků. Trpí jimi lidé v pomáhajících profesích jako jsou zdravotníci, učitelé, úředníci, řidiči z povolání apod.. Tito lidé jsou dlouhodobě neustále přetěžováni, nebo jsou zatíženi jako ostatní, ale nejsou schopni svou práci opustit ani za branami „ústavu“ a nosí si svou práci domů. Nejsou pak schopni jakékoliv regenerace a sebeobnovy, což jim neobyčejně ztěžuje výkon práce. (Vše jim trvá jak lačnému první stolice, neboli, jak se běžněji říká, jak lačnému s….). Je to rozmanitý a komplexní stav, který je z počátku dobře řešitelný, pokud daná osoba chce alespoň trochu spolupracovat. V opačném případě to může skončit i hospitalizací, protože tyto osoby nejsou v posledních stádiích syndromu vyhoření schopny ani základních činností (jako například nakoupit si jídlo, nebo si jej alespoň připravit k jídlu).
Ve slabé chvilce jsem souhlasil s cestou do Rakouska, blaženě (nebo už i senilně, bylo to před mnoha lety a přitom nyní zapomínám co se odehrálo minulý měsíc) jsem si zavzpomínal na krásné zážitky a docela jsem se podvolil, že na výstavu psů pojedu. Ne přímo na výstavu, ale že pojedu s vystavovateli do Tullnu. Opustím je před halou a po nějaké době se zase k hale dostavím, abych mohl být odvezen (jsem neřidič) na naše nocležiště. Pak jsem několikrát trochu smlouval, ale asi to bylo jen pro forma, protože jsem se pak nakonec docela těšil. Své víkendové směny jsem rozdal kolegyním, bez užití násilí. Netušil jsem, že zažiju několik napínavých situací, ve kterých mé sérdce zdravotníka místy prodělá několik zástav a infarktů najednou. Za všechny zmíním alespoň jednu, hnedle z první noci.
Protože jsme byli od Tullnu cca 5 hodin jízdy autem, volili jsme nocležiště v okruhu 1 hodiny od výstaviště, aby dosažení cíle bylo schůdnější a vystavovatelé mohli podat patřičný výkon. Příjezd na hotel byl trochu opožděn. Jen asi o 6 hodin. Na tomto zpoždění jsem se také podílel jistou měrou sám a to mým odvoláním na pracoviště k vyřešení několika akutních záležitostí spadajících do mých kompetencí (mohl to udělat kdokoli jiný, ale byla to zrovna taková ta nejnepříjemnější práce, a proto jsem byl povolán...). Byli jsme dohodnuti, že nebudeme brát více dvoulůžkových pokojů, které by byly obloženy jen zpola. A tak jsem bydlel na pokoji s jedním mladým chovatelem, který vezl dvě fenky na výstavu. Pro mne jako nepejskaře, nechovatele, to bylo zajímavé, kolik je s takovými malými tvory roboty kolem a dokola. Byl jsem ujištěn, že „holky“ jsou hodné, že budou v klidu spát na svých dečkách.
Usnout mi nedělalo problém, protože jsem byl ten den vzhůru již od časných ranních hodin. Procitl jsem ve tři hodiny ráno s divným pocitem, že něco není zcela v pořádku a něco takto nemá být. Za posledních 10 let jsem měl ve své posteli jen dva tvory. Jedenkráte vosu schovanou pod peřinou (a tu jsem velice rychle vyprovodil z ložnice) a mne. Teď najednou jsem cítil, že vedle mne leží jedna z fenek. Taková malá, hubená. (Promiňte zapomněl jsem říci, že jsem strašný masožrout. Rád jím chutně upravené maso a tvory jsem doposud posuzoval spíše podle odhadovaného vzhledu a chuti na talíři, než podle ladnosti pohybu či čehokoliv jiného. No, tvářili se všichni kolem, že to tak má být, tak jsem to nechal bez nějakých komentářů.) Tato rachitida, kůstka obtažená špetkou masa a kůží, ležela na boku vedle mne a hrozně hřála. To, co mne zarazilo a upoutalo oko cvičeného zdravotníka bylo, že měla strčenou hlavu do záhybu v peřině. Tedy podle mne do bezvzdušného prostoru. Mozek se mi rozjel v katastrofickém scénáři, jako u většiny praštěných zdravotníků milujících svou práci, kteří svou prací žijí. Další pohled sklouzl na její hrudník a tady jsem prožíval první děsy té noci. Ona dýchala (zaplať Pánu Bohu), ale jen tak 3 až 4 krát do minuty (u člověka je to 12 až 40 dechů za minutu). No tak to je jasný důvod provést intubaci a připojit na ventilátor, ale co u psa? Automaticky jsem začal hledat na tom chrástečkovi pulz, abych zjistil jak je na tom s oběhem. Ani nevím, jestli bych byl schopen zahájit kardiopulmonární resuscitaci. Něco málo jsem nahmatal a tak jsem jí podebral ten její krk, hlava mi v ruce visela (jako že už je všechno hotovo, vyřešené a já tady vymýšlím nějaké voloviny s pulzem) a vytáhl jsem jí hlavu na vzduch. No první infarkty jsem měl za sebou. V posteli, s udušeným psem od vedle spícího chovatele, podle všeho asi s nějakým výstavním kouskem (protože proč by asi jinak do toho Tullnu jel, že?). A já, hovado jedno skoro stokilové, mu zavalím a udusím opečovávaného tvorečka, jen tak hezky při třetí hodině ranní v den výstavy v hotelu na Moravě. Tou dobou mohli na můj mozek napojit Dukovany a ty by nestíhaly. No nechal jsem jí tak minutku aby se trochu prodýchala (teď z pozdějšího vhledu to bylo zcela zbytečné z hlediska biochemického) a pak jsem do ni trochu drbnul nohou, co udělá. No nic. Nic se nestalo.To dýchání bylo asi tak stejné, jen trošku hlubší, tak už jsem ji viděl jako nějakého apalika... Pardon, apalik je slangový výraz pro lidi v bezvědomí, kteří jsou ve vegetativním stavu. To znamená, že přijímají potravu (někteří dokonce kousají a žmoulají, jinak jen hadičkou), vydávají exkrementy, a jinak se tam v té hlavě neděje nic. Tupě zírají před sebe, nemají sebemenší pocit sebezáchovy nebo ohrožení.... Prožil jsem si další infarkt a zkusil to ještě jednou, trochu důrazněji. Ani si neumíte představit tu úlevu, když se trochu protáhla, zvedla hlavu, trochu nejistě (dle mého názoru) přelezla na druhou stranu postele k mé druhé noze a tam si zase lehla. Tam se jí moc dlouho nelíbilo a přelezla mi do náruče. Výjimečně, jak to nesnáším zvířata v posteli, hlavně ve špitále, tak jsem jí to dovolil, nevyhazoval jsem jí z postele a dočkali a doklimbali jsme oba do rána před odjezdem.
První jsem celou anabázi popsal kolegyni. Chtěl jsem vědět jestli se té malé nemohlo něco stát a popřípadě jak to mám tomu klukovi říct... No kolegyně mi vysvětlila, že krom topení (vyhřívání), vipeti v noci vypínají všechno včetně dýchání a svalového tonu. Takže jsem si to přeložil, že v noci vypadají jako vroucí mrtvolky (bráno okem zdravotníka z intenzivní medicíny zvyklého na přístroje na umělé dýchání již několik let). Nakonec jsem musel celou anabázi opakovaně vylíčit ve všech barvách, zejména tu část, kde jsem sledoval dech a měřil pulz na psovi a stal jsem se tak na pár chvil zdrojem všeobecného pobavení ve voze.
Výstava byla pěkná, Tulln nádherný. Mé zdravotnické zkušenosti jsou nyní obrovské. Umím hledat pulz i na vipetovi. A vím teď, že když uvidím bezvládného horkého vipeta, nemusím mít infarkt. Stačí jen probudit. Vipeta.
Martin Janík
Komentáře k článku
[1]
Tak tenhle článek je opravdu geniální. Ještě teď mi tečou slzy smíchem. Sama jsem zažila něco podobného, po přivezení prvního vipeta, i když mně bylo v té době patnáct, takže puls jsem opravdu nezkoumala.
[2]
I já jsem se u tohoto článku dost dobře bavila. Ale dokážu si představit ten šok. Já se občas budím, a kontroluju jestli Alf ještě dýchá. Spává s náma v poseli a hlavu si vždycky někam vrazí. A hlavně, jednou je v posteli a pak už je mu všechno jedno...
takže se ani moc nehýbe
[3]
Pro zajímavost ještě uvedu, že fenka se jmenuje Serene Night z Úplňku alias Cherie, v prosinci jí bude teprve rok a v neděli vyhrála res. junior BIS.
[4]
Jestli jste zdravotník, tak to u Vás na oddělení musíte mít hodně veselo, pokud často líčíte zážitky z víkendů, ať už je trávíte se psy či nikoli! Já mám doma saluku (to je taky takové to hubené, nohaté, trošku chlupatější než vipet) a v noci se chová naprosto stejně - jen pro případ, že i nějaký další nocleh budete muset strávit ve společnosti jiných chrtů. Mimochodem - gratuluji ke skvělému písemnému projevu, myslím, že jste pobavil daleko víc lidí, než tady napíše komentář!
[5]
Dobrý večer, Radano.
Jsem rád, že Vás mé infarktové stavy trochu obveselily a vidím, že mé zkušenosti s resuscitační péčí o vipeta mohu aplikovat i na jiné druhy psů. Jen si pamatovat, jak se který jmenuje a jak ještě k tomu všemu vypadá. Obdivuji Vás, že to můžete všechno znát.
Na oddělení máme občas živo a veselo. Místy nemohou ani naši pacienti popadnout dech - a to u pacientů na ventilátoru je opravdu co říci, když je to nafukuje a vyfukuje nezávisle na jejich vůli. Z druhé strany jako vedoucí pracovník zase rozdávám práci (a to mne už kategorizovali jako "Škodného"). Když pacienti zlobí, tak se volně a bleskurychle přesouvám z kategorie "Sestra Stefany" do kategorie "Sestra Satany". To pak vybraní jedinci prožívají časově omezenou "Vysokou Kladrubskou", neboli osvědčenou metodu dlouhého biče a krátkého výběhu. A tak je u nás živo a veselo, občas i ticho jak v chrámu, a sestřičky pak vědí, že když zase začnu vykládat vtipy nebo se usmívat, tak je to všechno zase v pohodě.
[6]
musím se i já připojit k této historce. přesto že jsem od šestnásti let žila s vipetkami a jsem na chrty všeobecně zvyklá měla jsem podobný zážitek o patnáct let později, když jsme si domů přivezly dvouletého barzoje. po návratu z práce domů pes ležel na boku oči otevřené DÝCHAL, ale ani se nehl. na zavolání lákání ven, piškotky a cokoliv jiného jen mrkal. tak jsme s mojí matkou...také zdravotník i s titulem před jménem...začali zkoumat reflexy v nohách. převracet psa (50kg) z boku nabok a pod. a usoudili jsme, že zřejmě z nějakých nejasných příčin ochrnul, nebot při všem našem počínání jen klidně ležel, a zapojoval jen mrkací svaly. po půl hodině jsme začali řešit problém, jak ho nadzvednout naložit do auta a odvést na veterinu. se zvedl protáhl a řekl, že by ted už možná šel se podívat, jak je venku...... takže ted když přijdeme domů a on jen zamrká, bereme to jako naprostý vrchol jeho celodenní činnosti.
jen ještě tento lenoch se jmenuje tutanchamon nižinský a téměř neopouští svoji sedačku, na kterou si nikdo jiný nesmí sednout.
[7]
Článek je velice veselý a smál jsem se dlouho, alespoň nálada je ihned veselejší. Do světa chrtů jsem vnikl nedávno a moje pocity z postele spolu se Slugi nebo Saluki jsou velice obdobné. Ted již běžne vím, že když chci spát spím a neřeším jestli náhodou v noci chytnu a přitulím se k partnerkce nebo Saluce ze spaní. Vždy to je o pocitu žití. Tedy spánku vpohodě.